Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Z amerického Connecticutu sa hlási divadlo jedného herca. Volá sa Charlie Sad Eyes, doma Charlie Platteborze, ktorý s CRAWL BELOW vydal dva albumy (rozsahom skôr EP) v roku 2019 a tretí s názvom „9 Mile Square“ pustil do sveta v prvej polovici februára. Ak si CB nájdete na Archívoch, zo škatule „post/black metal/folk/punk múdri nebudete. Celkom určite sa na novinke nič takéhoto nedeje, ale našiel som si prvý album „Welcome The Possession“ a tam to veruže je taký mix zlostného black metalu, dis-beatu a punku, presne niečo, čo si americký chlapík zmajstruje v garáži alebo lesnej chajde, keď chce svoje doterajšie hranie pritvrdiť. Černotu by ste na základe názvu „We Approach The Altar Only In Darkness“ čakali aj od dvojky, ale kdeže, folk na akustickej gitare, to budete mať, a sú to celkom fajn pesničky, inšpirované temnými príbehmi a náladami Nového Anglicka.
Na trojke Charlie opäť nástrojovku elektrifikoval a výsledkom je šesť skladieb príjemnej, pohodovej náladovej hudby metalového rázu. Žiadny nárez, voľné, ľahko plynúce tempá, rozviate gitary občas pritlačia na pílu a vokály sú do jedného melodické, spievané, v hlbších polohách trochu ako Peter Steele, keď sa pustil vyššie než bol jeho obľúbený sýty barytón. Inde vokál znie ako Rick Habeeb (GREY SKIES FALLEN) v melodických polohách, to možno aj vďaka hudobnej podobnosti s odľahčenejšími momentmi GSF. Občas sa pustí až do éterických, naliehavých či žialiacich rovín a dá sa povedať, že nech skúša čokoľvek, všetko mu vychádza a znie neafektovane, čo je veľkým plusom. Po hudobnej stránke tento album CRAWL BELOW prináša príjemný melodický a atmosférický heavy/doom, možno trochu post metal bohatý na akustické vyhrávky, melancholické nálady a emócie. Ak vyhľadávate (načo vlastne?) depresie prevtelené do hudby, tu ich nenájdete, ide skôr o pokojnú nenásilnú nahrávku na chvíle, keď si chcete oddýchnuť od drvenia a rezania.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.
Třicet let po založení je HORNA ve formě. Starý kozel Ville Pystynen, nestor finské blackové scény, za to umí vzít. Ostrý vysypaný BM, halekavá finština a taky rock'n'roll. A skvělé nápady, třeba ústřední melodický motiv v "Hymni II" z hlavy nedostanete.
Hleďme, kolega Noisy deklaruje SACRILEGE. Inu, SARCASM jsou jati hluboko v deathmetalových devadesátkách (založeni 1990, reaktivováni 2015) a navíc mají i blackový "edge". Jsou tam i DISSECTION, jinak je to spíše standardní, ničím nevybočující deska.